na Blog.cz

Nestěžujte si furt, Bože!:D

Aby jste se mi tu nerozutekli, tak vám sem házim jedno kratší povídání, které jsem sepsala nedávno. Nevim kdo a jak - nicméně znáte Andor? Jsou tam rpg hry atd. Hraju tam teďko jednu ženštinu s určitými schopnostmi. Napsala jsem úvodní příspěvek a myslim, že se celkem povedl, tak ho sem hážu pro vaše chtivé oči. ;))

Co se kapitolky týče, tak snad ji napíšu dnes. Kdyby ne, v průběhu příštího dne by tu měla být určitě. Mám toho tady teďko hodně a navíc nám zkratovaly pojistky v celém paneláku, takže jsem ráda za to, že mám vůbec net. :D

Klidnými pohyby začnu rolovat noviny.
Celou dobu jsem byla v klidu. Jeho otázky, které se týkaly cesty, jsem se snažila ignorovat, tak jako fakt, že se očividně jedná o začátečníka ve svém oboru. To, ale že už pětkrát zabočil do nesprávné uličky... To už mi celkem rozproudilo krev v žilách. 

Ozve se hlasité pískání pneumatik, jak prudce zastavíme. Očima zabloudim přes sklo, načež mi obočí vystřelí nahoru. "To si ze mě děláte snad už dobrej den, ne?"
zavrčim skrz zaťatý zuby, když zjistim, že ten blb zase zastavil špatně. Pohledem sjíždím polorozpadlou barabiznu, před kterou stojíme, a už jenom cítim, jak mi začne prudce tepat ve spáncích. 
Jistěže jsem hodná holka. Řekla bych, že až příliš. Mouše bych neublížila. Dětem bych domeček s písku nerozbořila. Slepcovi bych nepodkopla nohu. Ale tohle...?
"Né, že bych byla nějaká věřící, ale ať mi ten nahoře odpustí - Panebože" zakleju se zasyčením, mezitim co popadnu noviny a natáhnu se k němu. První rána mířená přímo mezi jeho oči, okrajem novin. "Jste snad úplnej debil?!" zařvu na něj a znova ho praštim. Ať je sakra rád, že u sebe nemám nůž. Vzhledem k tomu, jak rozzuřená jsem, bych si z něj udělala cedník na špagety. "Zastavil jste snad už desetkrát a ani jedna z těch ulic nebyla správná! Za volantem jste horší než ženská a ptáte se mě na každou odbočku! Tak si máte pro pána Jána pořídit GPS! Jak já mám asi vědět, kde to je? Tahle Vaše stupidní otázka byla během té hodiny a něco položená minimálně šestkrát a už na poprvý jsem přece řekla, že nevim, kde to je! Že tam jedu poprvé! Poprvé! Víte co to znamená? Víte to?!" jenom tak okrajově zaregistruju, jak pootevře pusu, že mi odpoví. Jenomže já na jeho odpověď ani nečekám a pokračuju - jak v prudkým mlácení ho novinami, tak ve svém hlasitém projevu. "Nevíte! Jinak by jste se mě na to furt neptal! K čertu s vámi, taxikáři!" poslední větu zdůraznim pořádným mrštěním novinami po jeho obličeji, načež se rychle odpoutám, vezmu si svojí koženou kabelku a vystoupim ze žlutého auta. 

Prsty si projedu měkce se vlnící, tmavě zrzavé vlasů a odhrnuje si z tváře, čehož začnu ihned litovat. Oči, které spíše připomínají dva malé knoflíky, v propadlých tváří, patřící postarší ženě ve křiklavě zeleném kabátku, se na mě upírají i s nevyřčenými obavami, jež se v nich odehrávají. Přejedu si jazykem po horním rtu a věnuju jí mírný úsměv, který ale rozhodně nezamaskuje nadávky, které se ozývají z taxíku za mnou. Nutkání jí vysvětlit, že si za to může taxikář sám, potlačim. Alespoň má nějaký zážitek, který může pak vyprávět na nudných setkání s dalšími postaršími ženami s očima, které se podobají knoflíkům. 

Rozejdu se rychle ke kufru, který otevřu a vyndám si z něj velkou brašnu přes rameno. Na chvilku tak umožnim kolemjdoucím zaslechnout útržek nadávek na mojí adresu, který řidič žlutého auta vykřikuje. No vida jaký elán v něm najednou je. Své myšlence se pousměju a prudce zabouchnu kufr. Své rázné kroky, které se spíš blíží pomalu už k 'poloběhu' namířím k okraji silnice. Zvednu ruku a mávnu na kolemjedoucí, prázdné auto, které je celé zbarvené do barvy kuřete. Když zastaví a otevře okýnko, sklonim se a prohlédnu si baculatýho dědu za volantem. Ježiš, ten tu musí sedět tak deset let.
"Díky bohu, že jsem konečně narazila na někoho, kdo se vyzná. Doufám teda."


Cesta netrvala ani z poloviny tak dlouho jako s předchozím taxikářem a dokonce ten dědula nebyl ani tak komunikativní, jako tamten, za což jsem byla ráda. Mohla jsem si tam v poklidu nechat proudit myšlenky v hlavě, mezitim, co cesta plynule pokračovala. To, že jsem jiná než ostatní jsem poznala už dávno. Doteď si vybavuju tvář Miriol a její komentář "Jiná? Ve smyslu, že seš magor nebo to, že to máš nějak jinak v hlavě? Nebo jako jak?"Myslim, že jsem jí v tu chvíli chtěla praštit po hlavě pánvičkou, aby se v tý její hlavičce trochu rozsvítilo. Místo toho jsem raději převedla řeč někam jinam a to svoje 'malé' tajemství jsem si pohřbila ještě víc kamsi dovnitř sebe. A teďko? Jedu přímo do neznáma a moje tajemství bude vyžvaněno tam přítomným osobám. Spíš než že bych se bála, se cítim nesvá. Emoce mám pomíchané jako nějaký šejk a doslova cítim, jak se uvnitř mě to moje Já třese už jenom při pomyšlení, až potkám mnou podobné.

Do jeho vrásčité dlaně mu vrazim několik drobných i s papírovýma a s tichým díky si to namířim do budovy, které teda předčila veškerá má očekávání. Recepční dole mi přijde už od prvního pohledu jako sympatická ženská se sklonem k trvalému stání před zrcadlem, nicméně ji nehodlám soudit hned podle prvního dojmu. Zásadně 'neškatulkuju'.
Věnuju jí široký úsměv i přesto, že tohle rozhodně můžu započíst mezi můj nejdivnější den v mém životě. Nejdřív ten taxikář, teď tohle... No, uvidíme, co se z toho vůbec nakonec vyvine.

Během chvilky už jedu výtahem nahoru a podle instruktáže se dostanu do pokoje. Podle času jsem přijela zase pozdě. Prostě rarita. Jako kdybych já někdy mohla přijít vůbec v čas, zatraceně. Velkou brašnu hodim i s kabelkou do pokoje, přičemž zaregistruju, že se tam už válejí někoho kufry. Ani si moc ale neprohlížím pokoj, který mě i po tom letmým skouknutí zaujal, a celkem rychlými kroky jsem se vydala do jídelny. Rukávy od pánské, bílé košile, kterou jsem si koupila -jak nepředvídatelné!- v pánském obchodě, si vykasám nad lokty. Miluju tu jejich vzdušnost s několika vrchními knoflíčky rozepnutými, ačkoli má celkově drobná postava se pod tim zdrobní ještě víc.
Dlaně zarazim do zadních kapes od upnutých džínsů. Po chodbách se jako můj neviditelný doprovod ozývá klapot mých podrážek od nízkých bot bez vysokého podpatku. 
Do jídelny vtrhnu jako zrzavý hurikán a po prohlédnutí osazenstva, si pro sebe raději ještě jednou připomenu, že neškatulkuju. Doslova zářivě modrýma očima, které kontrastují s barvou mých vlasů, se porozhlédnu a pomalými kroky se vydám k těm dívkám. Ruce z kapes při krocích nevyndám, jsem na to zvyklá a zvyk je u mě prostě železná -nebo bílá- košile."Zdravim, mohu se k vám přidat?" optám se jich a zakotvim na jejich tvářích. Přijde mi, že jsou celkem mladé a jenom upřímně doufám v to, že nejsou o hodně mladší jak já. Nechci být zase jako stará bába, která nemá daleko k tomu, aby natáhla bačkory. Ačkoli si myslim, že 19 let není zrovna moc, právě, že naopak...